Archiv projektů

Projekt představuje soubor objektů a reliéfů vznikajících z televizních obrazovek, elektronických součástek a fragmentů technologií. Autor pracuje s motivem narušené komunikace a proměny významů v době, kdy digitální obraz zcela prostupuje každodenní realitu. Do povrchů obrazovek vyrývá fiktivní zprávy a stopy neznámých sdělení, jejichž původ i smysl zůstávají nejasné. Umělec přitom opouští samotné médium pohyblivého obrazu a nahrazuje jej fyzickým zásahem do materiálu – rytou stopou.

Šedesát čísel vztažených k Roudnici nad Labem zaznělo z městského rozhlasu v rámci festivalu Proud. Hlas, který obvykle svolává, varuje a oznamuje, tentokrát jen odečítá údaje bez komentáře. Rozhlas zůstává nástrojem sdělení, mění se pouze obsah, který jím prochází – a s ním i to, co posluchač pokládá za sdělení.

Dílo se provádí pro konkrétní město a čísla se pokaždé počítají znovu, takže každá realizace zní jinak. Roudnická vznikla v roce 2024, liberecká v roce 2026. Obě nahrávky jsou níž.

Fragmenty objektů neznámého původu a funkce. Zbytky zařízení, které kdysi sloužily k přenosu informací, se proměňují v artefakty světa, jehož komunikační systémy selhaly. Objekty mají odhalené vnitřnosti jako když byly odtrženy od původních sofistikovaných soustav.

V projektu se autor zabývá informacemi, jejich tokem, interpretací a výsledným působením na recipienty prostřednictvím médií. Zde se objevují takové strategie umělecké práce, které odkazují k participaci, mystifikaci, ironizaci nebo k angažovaným gestům. Prostorový objekt tvořený téměř padesáti plochými televizními obrazovkami nás vtahuje do matrixového světa, v němž tečou informace, obrazy, digitální řádky i šumící „zrnění".

Ledničku a pračku nechal autor přejet tankem, což je zachyceno také na vystavené videoprojekci. Jde o projekt z roku 2018, v němž autor reagoval na události konce šedesátých let, kdy bylo Československo okupováno vojsky Sovětského svazu. V této výstavě však akce získává nový, mnohem hrozivější rozměr – stopy tankového pásu, obrovská hrozivost celého válečného stroje nám připomínají současný konflikt, který se odehrává právě teď, velmi blízko nás, prolíná se našimi životy a z televizní obrazovky a dalších médií na nás dennodenně křičí.

Skrytou částí je pak mystifikační hra, v níž nás autor seznamuje s postavou Paula Nettla a jeho archivem, který se v galerijní instalaci objevuje ve formě fotografií neznámé mužské tváře, v interaktivních dialogových oknech na výlohách galerie nebo v podivných tiskovinách poházených na různých místech. Kdo je Paul Nettle?

Výstavu Umění symbolismu v roudnické galerii přehradily nemocniční igelitové zástěny. Obrazy zůstaly na svých místech, ale ocitly se za bariérou určenou pro zdravotnický provoz. Zásah nechal expozici viditelnou a zároveň nepřístupnou. Galerie na dobu pandemie ošetřovala vlastní sbírku jako ohroženou.

Stříbřené skleněné kapky z instalace Lokální problém se stěhují do přenosných kufříků. Dílo, které v roce 2001 obsadilo celý prostor, je rozloženo na jednotky, které lze převézt a nainstalovat kdekoli. Podnětem byl rozmach komerčních kopií původní instalace. Atomizace tu není technickým opatřením, ale gestem: dílo se přizpůsobuje trhu, který si je už stejně přivlastnil.

Broušený skleněný objekt má tvar raketového motoru. Elektronika snímá pohyb v okolí a v nepravidelných intervalech vypouští páru, jako by se stroj chystal ke startu. Motor je ze skla, tedy z materiálu, který by první sekundu tahu nepřežil. Merlin 2.0 hraje na kosmický pohon a zároveň přiznává, že je jeho estetickou napodobeninou.

Dílo k padesátému výročí okupace Československa v roce 1968. Kuchyňské předměty nechal autor přejet sovětským tankem T-55. Video zaznamenává celý proces bez komentáře a bez hudby. Lednice a pračka nejsou vojenské cíle; jsou to předměty, podle kterých se pozná, že někde někdo bydlí. Váha stroje se symbolicky realizuje na věcech, které nemají žádnou obranu, tak jako osudy obyčejných lidí.

Galerie v Roudnici nad Labem se ve spolupráci s Jiřím Černickým proměnila ve vojenské ležení. Umělecká díla jsou odklizena ke stěnám nebo odstraněna úplně, aby uvolnila místo materiálu a provozu. Instalace nepředvádí válku, ale její nekompromisní důsledky v kulturní oblasti. Ukazuje, jak rychle se dá galerie zabrat a použít k jinému účelu.

"Byl rok 1984 a dostal jsem poklad. Na roztrhaném balícím papíru ležely nové, sytě modré, správně modré, americké džíny. Džíny LEVI´S, orange tab, symbol západní imperialistické společnosti. Lepší dárek pro mě tehdy neexistoval. Miloval jsem ty kovbojské kalhoty a nosil je až do roku 1999. Tmavě modrý denim přirozeně světlal a neustálým nošením se také občas roztrhl. Zašíval jsem ručně všechny malé trhliny, ale postupem času došlo i na větší díry, které jsem musel vyspravit záplatami. Snažil jsem se udržet džíny v co nejlepší kondici, ale látka začala řídnout a bylo nutné nahradit některá místa na stehnech. Největší zásah jsem musel udělat, myslím v roce 1993, kdy jsem zesílil v pase a už jsem své oblíbené kalhoty nemohl navléknout. S pocitem narušování originálu jsem dozadu našil látkový klín, tak aby se pas rozšířil. Nebylo to moc hezké, ale díky tomu mohly sloužit dál. Restaurátorské práce pokračovali, až do roku 1999, kdy jsem levisky uložil do krabice, protože byly už hodně křehké a hrozilo jejich úplné zničení. V krabici proložené novinami ležely až do roku 2015, kdy jsem je znovu objevil."

Archiv shromažďuje důkazy o životě Paula Nettla a jeho setkáních. Fotografie, nalezené předměty a záznamy přibývají postupně a jejich původ zůstává nedoložený. Nettle možná neexistuje, ale jeho složka roste a je vedena se stejnou pečlivostí jako kterákoli jiná. Projekt nemá konec: každý nový přírůstek činí celek o něco věrohodnějším.

V roce 1996 se na Práchni u Kamenického Šenova odehrálo jediné uvedení představení Safírová hlava. Po třiadvaceti letech se ve sklepě rodinného domu našly zbytky výpravy, loutek a VHS kazeta s fragmentem záznamu. Rekonstrukce se nesnaží představení oživit; sleduje, co po díle zbude, když je vidělo pár lidí a nikdo si je nezapsal. Legenda tu vznikla z nedostatku dokladů, ne z ohlasu.

Kamuflážní vzor vojenské uniformy slouží jako partitura. Elektronický snímač čte skvrny a fraktály látky, software je převádí na tón, takže se maskování dá poslouchat. Vzor, jehož jediným úkolem je zůstat nezpozorován, se stává slyšitelným. Skladba vzniká pohybem ruky po uniformě a pokaždé zní jinak.

Galerie se proměnila v press room Strakovy akademie. Řečnický pult, pozadí i rozestavění kamer zůstávají přesně tak, jak je divák zná z večerních zpráv, jen do nich teď může vstoupit a promluvit kdokoli. Scéna funguje dál i bez vlády. Podium ukazuje, kolik z autority obstará samo prostředí, ještě než padne první věta.

Instalace v pražské galerii Via Art skládá zrcadla, fotografie a revolver do sestavy, která měří výkon. Ptá se, jak dlouho člověk vydrží plnit rostoucí požadavky na obrat, tempo a množství zpracovaných informací. Odpočinek v této rovnici nefiguruje. Heavy duty je termín z katalogu strojů – označuje provoz, pro který je zařízení konstruováno, ne stav, ve kterém mu je dobře. Dílo odkazuje na přetíženost a tlak na výkon.

Skleněný objekt vznikl na Mezinárodním sklářském sympoziu v Novém Boru a je reminiscencí na dílo Jeffa Koonse. Objekt ze stříbřeného skla poukazuje na českou tradici opékání u ohně. Opékán není vhodný kus masa, ale dílo jiného umělce. Celá scéna je jako trempování ve vesmíru.

Ve spolupráci s Laboratoří nanovláken Technické univerzity v Liberci vzniká obraz vysokým napětím. Nanovlákna se ukládají hustěji tam, kde je podklad vodivější, takže rozvržení vodivých a nevodivých ploch určuje výsledný motiv, podobně jako u plošného spoje. Obraz má rozměry nanoprostoru a bez mikroskopu jej nelze vidět. Kresba tu vzniká fyzikou, ne rukou.

Video zachycuje otce a syna při pohybech, které se chvíli shodují a chvíli míjejí, ve smyčce bez konce. Před projekcí visí polopropustné zrcadlo: divák vidí záznam a v něm zároveň sebe. Tři postavy se překrývají v jednom obraze, aniž by o sobě věděly. Opakování gest mezi generacemi se tu neukazuje jako dědictví, ale jako mechanismus.

Z reklamních bannerů zůstala jen barevná pole a kompozice. Sdělení, značky i produkty jsou přelepeny a odstraněny. Zásah je kosmetický v přesném smyslu slova – mění se povrch, kompozice zůstává. Prázdné plochy si přesto drží schopnost přitáhnout pohled. Instalace je doplněna šeptajícím dívčím hlasem.

Instalace napodobuje policejní místnost s uloženým důkazním materiálem. Na mapě města je vyznačeno deset míst, k nimž se vystavené předměty vztahují, ale spojení mezi nimi nikdo nedoloží. Divák si hypotézu sestaví sám a udělá to spolehlivě, stačí mu k tomu forma, ve které jsou věci naaranžovány.

Videoprojekce ukazuje snímky nanovlákenné struktury pořízené elektronovým mikroskopem v Liberci. Materiál, který vzniká kvůli filtraci a medicíně, se v galerii chová jako krajina. Měřítko je jediné, co odlišuje vlákno od lana a pór od údolí. Oko rozpozná tvar dřív, než pochopí, jak je velký.

Dvě zrcadlové plochy ve tvaru mužské postavy stojí proti sobě a odrážejí se navzájem do hloubky, kterou nelze dohlédnout. Divák, který mezi ně vstoupí, se stává třetím obrazem a zároveň překážkou – jeho přítomnost řadu odrazů přeruší. Dílo řeší problematiku různých společenských rolí mužů.

Systém odpočítávajících displejů se rozbíhá teprve tehdy, když se k němu někdo přiblíží. Optický senzor zaznamená pohyb, červené číslice se rozsvítí a začnou klesat k nule. Displeje jsou stejného typu, jaké se objevují na reálných náložích. Nic nevybuchne, ale odpočet spustil divák sám a zastavit jej nedokáže. Nebezpečí z blikajících čísel.

V galerijním prostoru v Clevelandu jsem vytvořil přesnou kopii briefing roomu Pentagonu. Pult, vlajky i rozvržení odpovídají originálu, ze kterého se oznamují vojenské operace. Mikrofony jsou zde volně k dispozici návštěvníkům galerie. Střežené, tajné místo je nyní k dispozici všem, kdo chtějí něco říct. Politickou scénu jsem věnoval těm, kdo se k ní normálně nedostanou. Dílo poukazuje na sílu vizuality scény, která se používá jen skupinou vyvolených. To jsem dílem chtěl změnit.

Sto jedna snímků pochází z webových kamer, které v reálném čase přenášejí obraz z bytů, kanceláří a ulic. Někteří snímaní o kameře vědí a hrají pro ni, jiní ne. Výběr záběrů je autorský: převažují okamžiky, kdy se neděje nic. Podstatou dohledu tu není odhalení, ale trvalá dostupnost obrazu.

Sto padesát snímků pochází z bezpečnostních kamer, které přenášejí obraz z veřejných i soukromých prostor přímo na internet. Někteří snímaní o kameře vědí, jiní ne. Převažují okamžiky, kdy se neděje nic. Kamera je tu zbraň a záznam munice, kterou lze použít proti tomu, kdo je na něm. Podstatou dohledu tu není odhalení, ale trvalá dostupnost zaznamenaného obrazu. Účel záznamu je nejasný.

Mluvící puška patří do série skleněných zbraní a má podobu meziplanetárního blasteru. Místo výstřelu přehrává zvuk: municí jsou lekce angličtiny, které se stupňují od základních frází k nepřetržitému přívalu. Cílem není zasáhnout, ale obsadit pozornost. Zbraň je z broušeného stříbřeného skla, tedy z materiálu určeného k vystavení, ne k použití.

On-line přenos obrazu, snímaného za stěnou galerie, dopadá na soustavu sedmdesáti zrcadel a rozpadá se po celém prostoru. Divák sleduje ulici, po které právě šel, rozloženou na desítky odrazů. Instalaci doplňují objekty Minimax, prezentované jako luxusní technika a geometrický zrcadlový objekt, který mizí v záplavě odlesků okolí. Vnějšek se sem nepřenáší věrně, ale tak, jak to vyhovuje povrchu, na který dopadne. Rozpad reality estetikou.

Video sleduje pohyb mechanismů automatizované linky ve smyčce bez začátku a konce. Stroje vykonávají přesně to, k čemu byly postaveny a automaticky vytváří vizuální operu. Záběry nejsou zrychlené ani zpomalené. Dílo odkazuje na stereotypní způsob života, který je z určitého pohledu lákavý. Krása technických zařízení.

Sedmdesát dva foukaných skleněných kapek, stříbřených zevnitř do rtuťového lesku, se drží stěn a stropu jako nákaza, pronikající odněkud zvenku, z jiné civilizace. Instalaci doplňuje temný zvuk z vody v podzemí. Techniku stříbření znovuobjevil autor se svou ženou. Pro finále Ceny Jindřicha Chalupeckého obsadily kapky Národní galerii; v roce 2019 se přestěhovaly do nádrže kolínské vodárny a přibyl k nim zvukový sestřih zvuků o vodě, jako varování před ztrátou životodárné tekutiny. Lesklý povrch přitahuje svou krásou a současně dává najevo, že něco není v pořádku.

Instalace staví tajnou armádní laboratoř, kde pracují přístroje s nedoloženými funkcemi, zařízení se stopami poruchy a provoz, který zjevně pokračuje bez obsluhy. May day je mezinárodní volání o pomoc. Laboratoř působí opuštěně a přitom rozdělaně. Objekty mají vojenskou estetiku a neznámou funkci. Autor v ní odehrává performance, takže scéna ožívá tehdy, když to nikdo nečeká.

Objekty s vymyšlenými funkcemi vystupují jako zaručené důkazy mimozemské přítomnosti. Vizuálně se drží repertoáru spojeného s nevadskou vojenskou základnou Area 51 – provizorní technika, špatné světlo, snímky pořízené narychlo. Fikce je vedena tak přesně, že se od pravdy nedá odlišit. Objekty a fotografie jsou jasné důkazy. Nejde o to, jestli něco přiletělo v roce 1947, ale jak se vyrábí potvrzení jistoty této informace.

Police kosmetického salonu nese obaly od šamponů, které prošly náročnou řezbou. Laciný plast dostal dekor, jaký se jinde vyhrazuje sklu nebo stříbru, a s ním i nárok na vitrínu. Zpracování stálo víc práce než celý původní výrobek. Hranice mezi zbožím a sběratelským předmětem je tu otázkou vynaloženého času. Hodnotu odpadnímu plastu dala ruční práce, která materiál hodný opovržení vrátila naší pozornosti.

Talířovité objekty z lehaného skla, pokovené titanem, visí na stěně jako obrazovky, které se nikdy nezapnou. Vysoce reflexní povrch odráží realitu pokřivenou a v pohybu. Displej nic nezobrazuje, jen odráží to, co před ním stojí. Lesklý a lákavý povrch je past na vnímání reality.

Reklamní fotografie automobilů, pořízené ve spolupráci s Mercedes-Benz ČR, jsou proloženy běžnými snímky zeleniny a květin a nenápadně upraveny tak, aby pozornost padla na nepodstatné detaily. Otevřená kapota dokonalého vozu ukazuje mechanismus, který má reklama za úkol nechat zavřený. Každý dokonalý systém má místo, kde je zranitelný a kde je potenciální chyba. Záhony zeleniny jsou důležitější než sebelepší stroj.

Bílé tvary z vyřezávaného komätexu byly v rámci výstavy Interiér vs exteriér umístěny za díla jiných autorů a do jejich bezprostřední blízkosti. Nepřekrývají je ani neruší; jen se k nim přimknou a začnou být vidět spolu s nimi. Parazit se pozná podle toho, že sám o sobě nemá význam, potřebuje svého uměleckého hostitele.

Interaktivní instalace v rámci výstavy Orbis Fictus. Ve spolupráci s pražským Meteopressem jsem vytvořil systém přenosu, kdy přicházejí do galerie satelitní meteorologická data v reálném čase. Číselné řady dat se přes infračervené snímače převádějí na obraz, který se mění podle toho, co se právě děje s počasím nad Evropou. Bez vstupu diváka je vidět jen číselný kód, při jeho přítomnosti se vizualita čísel mění na obraz mraků nad námi.

Site specific projekt pro Manifestu 1 v Rotterdamu, vytvořený holandskou umělkyní Robin Kolleman, nabídl bílý prostor k žití na základě portfolia mých tehdejších prací. Autor v něm s Karolínou Kopřivovou skutečně bydlel po dobu instalace Manifesty, takže sterilní instalaci postupně narušil běžný provoz domácnosti – špinavé nádobí, prádlo, stopy po pohybu. Dokonalost čistého prostoru změnil běžný život dvou lidí. Na konci pobytu jsme bílé předměty složili do jiné kompozice, aby se naplno ukázaly stopy našeho používání místnosti.

Světelná instalace pro Manifestu 1. Diaprojekce satelitního snímku ostrova dopadá na zrcadla vytvarovaná do podob lidských orgánů. Odraz na protější stěně se pohybuje a vypadá, jako by celá sestava dýchala. Pobřeží a plíce mají stejnou logiku členění, jen jiné měřítko. Pohled z oběžné dráhy a pohled dovnitř těla si tu jsou na první pohled rovny. Vnější se protnulo s vnitřním.

Objekt z plochého skla, zvednutý autojeřábem nad krajinu. Byl vyfotografován tak, aby fungoval jako jasný doklad výskytu neidentifikovaného tělesa. Snímek putoval do regionálního tisku, zpráva vyšla a ufologická komunita zareagovala. Fake news tehdejší doby plnila svůj účel. Manipulace snímku nebyla tehdy dělána digitálně, ale bylo nutné použít těžkou techniku a složitou logistiku, aby vznikl přesvědčivý snímek.

Můj diplomový projekt na VŠUP byl vystaven v Galerii E. Filly v Ústí nad Labem. Stojany se zrcadly míří na drobné objekty na stěně, takže motivy jsou k vidění pouze v odrazu. Přímý pohled je mine. Druhá část instalace se odehrává ve tmě, kde světla rozsvěcí až pohyb návštěvníka zachycený infra senzorem. Čas světla je tak krátký, že není možné rozpoznat motivy kreslené na zdi. Divák se snaží otáčet za světlem, ale systém je navržen tak, aby neměl šanci poznat, co zahlédl. Jde o elektronický systém prostorové manipulace. Někdy není možné identifikovat, co jsem zahlédl, a musím to zkoušet znovu a znovu.

Deset LED tabulek vzniklých ve spolupráci se Siemens ČR měří na desetibodové stupnici lidské city a pohnutky. Před každou tabulkou se divákovi rozsvítí určitý počet diod a zároveň ovlivní hodnoty na ostatních. Čísla jsou generována náhodně, ale sestava působí kalibrovaně. Důvěryhodnost přístroje nezávisí na tom, co skutečně měří.

Trilogie Fikcí pracuje se systémy, které divák považuje, na první pohled, za samozřejmé a jasné.

Logika jako fikce je instalace gigantické PC klávesnice, kde jsou jednotlivé klávesy vytvořeny z popela. V galerii se postupně rozpadají. Nad nimi je nesmyslný příklad 1 + 1 = 3.

Elektrické fikce staví kovová zařízení s obnaženými dráty a rezavými spoji přes galerii. Zapojená do zásuvky a zavěšená jsou tak, že návštěvník musí projít mezi nimi. Neznalost základních fyzikálních vlastností způsobila strach a někteří diváci stěnou neprošli.

Zahrádkářské fikce nabízejí kutilské vychytávky, které nic neřeší a nefungují. Jde o pseudofunkční předměty s domáckou estetikou nalezených materiálů a neprofesionálního zpracování. Nástroje vzbuzují dojem, že jsou užitečné, opak je pravdou.